Jdi na obsah Jdi na menu
 


Švidrounek – tvář Kočičí oázy

2. 3. 2015

Malé černé stvoření, které by mohlo zaniknout v tlupě dalších - mourovatých, bílých i nazrzlých. Tahle bytost ale nebyla jen tak ledajaká a kdo se snažil, ten to poznal a ocenil. Kocourek byl celý černý a jeho oči dříve ze strachu pálily všechny kolemjdoucí, než by hladily a důvěřovaly lidem. Kocourek byl zvyklý na ústrky, život ve smečce toulavých koček nebyl žádný med, každý se snažil urvat kousek pro sebe a často nezbýval čas na přátelství a pomoc. Každý jen dělal, jak uměl. Kdo si našel místo ve sklepě u topení a prolezl rozbitým okýnkem do šedavé temné místnosti, ten měl na zimu pelíšek, sice mezi trubkami a haraburdím, ale měl ho a tato smečka nebyla zvyklá na komfort, ba právě naopak. Černý kocourek byl samotář, dobře věděl, že city do toulavého života nepatří a protože zažil zklamání už jako malá chlupatá kulička, opuštěná kdesi v parku ve velkém městě, neměl důvod nikomu a ničemu věřit.

 

Spolu s dalšími kočkami, podobně ošlehanými neláskou okolí, žil v komplexu velkých nemocničních budov, kde bylo často k nalezení nějaké tajné, schované místo, kam se mohla zvířátka uchýlit před mrazem a deštěm. Nějaký pacient občas nechal kus svačiny u odpadkového koše, kousek usmaženého řízku od tety Jarunky, která si nikdy nezapamatovala, že tohle zrovna není jeho oblíbené jídlo a že ho od dětství házel pod stůl pejskovi, o kterého bylo postaráno s veškerou rodinnou péčí a láskou. Ne tak ale o toulavé kočičky kolem nemocnice, pacienti se jich spíš báli a nad jejich bídou kroutili hlavami a litovali jich, ale nevěděli, co si počít nebo jak pomoci ubohým zvířatům, které jsou nemocné, hladové a nedůvěřivé ke všem kolem.

Až jednoho dne se na opuštěným tvorům vyjasnilo, pacientka paní Irena se rozhodla kočičky odvézt do svého domu, který už tak dlouho věnovala zvířatům, co potřebovaly pomoct. Spolu s dalšími chlupatými tvory k sobě odvezla také našeho černého kocourka, který nejdříve zlostně prskal strachem a nejistotou, ale časem se s ním odehrála taková proměna, že má doteď místo v srdci jak paní Ireny, tak jejích blízkých. Ale k tomu později.

Jakmile všechny kočičky dorazily do domu se zahradou, dostaly své pelíšky, zdravotní péči i plné misky jídla. Od lidí se ale držely dál, bály se a strach dávaly najevo útokem na sebe i na ty, kteří o ně pečovali. Jednoho dne se stala zvláštní věc. Černý kocourek, kterého sledujeme už od malé zranitelné kuličky hebkých chloupků, se zničehonic začal k lidem mít, nechal se pohladit a lísal se k nohám paní Ireny. V tu chvíli si uvědomila velice přesně, že se kocourkovi něco nehezkého děje, že projevil důvěru lidem jen proto, že potřebuje pomoct, zřejmě tedy bude nemocný, možná i velice vážně, když takto překonal svůj obrovský strach a obranný reflex.

Veterinář tyto domněnky potvrdil. Kocourek měl nemoc, která se kočičkám často stává osudnou, ale bojoval s ní statečně se silou lví, ne kočičí. Paní Irena ho pojmenovala Švidrounek, protože roztomile švidral na obě očička a nechala si ho co nejblíže u sebe, aby se o něj mohla starat, jak právě teď nejvíc potřeboval. Jeho chování se brzo změnilo a paní Irena byla překvapená čím dál tím víc, jak se sbližovali. Švidrounek se začal chovat věrně jako pejsek, svoje páníčky radostně vítal a točil se jim u nohou, šťastně lízal dlaně a chtěl se nechat mazlit jako hravé štěně. Naučil se poznávat, kdo se blíží domu, a tak si zvykl na známé zvuky auta svého pána, že ještě než se zjevil ve dveřích, už toužebně čekal na pohlazení a hry, protože věděl, že přijíždějící auto je právě jen a jen toho jediného mu nejbližšího člověka. Paní Irena Švidrounka nepoznávala, tančil a vinul se u nohou na přivítání a byl mazlivější, než by si vůbec kdy dokázala představit. Žil si vesele a spokojeně, ale bohužel nic, ani dobré a ani zlé, nemůže trvat věčně, a Švidrounek jednoho dne své nemoci podlehl. Paní Irena se svými blízkými po černém kocourkovi štěstí truchlila a truchlí doteď, když si na něj vzpomene a vypráví jeho příběh dalším, kteří by si jej mohli představovat, aby je zahřál u srdce.

Právě Švidrounek byl prvním obrázkem, který si paní Irena vybavila, když měl její azyl pro kočičky a kočičáky dostat tvář, laskavou a rozdávající radost, přese všechny ústrky a nehezké
zkušenosti, kterými si prošel.

 

screenshot018.gif

 

screenshot017.gif

 

dsc06035.jpg

 

screenshot016.gif