Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Sazínkovi

1. 12. 2011

Tentokrát bych vám ráda vyprávěla příběh přítelkyně paní Iny a kocourka Sazínka, který jí dokázal přirůst k srdci jen za několik málo chvil. Celá tahle kočičí historie začala jednoho podzimního dne, a to přímo v centru Brna. Nebylo ani teplo, ani zima, sluníčko občas ukázalo své teplé paprsky, ale brzy je zase schovalo, aby si Brňané nezvykli, že mají ještě léto, ale začali se připravovat na krušnější časy. Paní Vlaďka byla zrovna na obchůzkách kolem úřadů. Byla to milá dáma, na sobě měla podzimní čepeček a už trochu teplejší kabát a protože měla dobrý den, usmívala se na všechny kolemjdoucí. Někteří se divili, ale byli i tací, kteří jí úsměvy vraceli, a tím jí celý den dokázali udělat ještě hezčí. Když paní Vlaďka procházela kolem parku, uslyšela slabé mňoukání. Její den jakoby se zastavil, čas ustal běžet a ona nechtěla nic jiného, než přijít na to, co tohle mňoukání znamená. Začala tedy zkoumat okolí a jako správný stopař nevynechala jediné místo. Protože byla poctivá a zvědavost i starost jí nedaly, po krátké době našla malé černé koťátko plačící v trávě zimou a smutkem. Zželelo se jí tohoto tvorečka a jak ho pozorovala, tak si všimla, že má vážně nemocné jedno očičko, lekla se, jestli na něj zvířátko vůbec vidí. Nevěděla, co má dělat, a protože už spěchala vyřizovat potřebné věci, než by jí na úřadech zavřeli, koťátko nechala na místě a pokračovala ve svém dni. Už se ale vůbec neusmívala, nebylo jí ani trochu veselo a na lidi kolem se radši ani nedívala. Pořád nemohla přestat myslet na tu ubohou kočičku, která si udělala pelíšek na kamenné soše uprostřed parku a nikdo se o ni nepostaral…Vytáhla si z kapsy telefon a zavolala paní Ině, aby se zeptala, jestli může kočičku přivézt k ní do bezpečí, sama ji doma totiž mít nemohla, protože se starala o dva kocoury, vybíravé to pány, kteří by někoho třetího do party nevzali, navíc ještě, když byl tak malý a neposedný. Protože byla Ina ještě na dovolené, vzala  paní Vlaďka koťátko na krátkou dobu k sobě domů. Velice brzo zjistila, že to není holčička, ale kluk jako buk a pojmenovala ho Sazínek podle černé srsti. Kocouři drobka nějakou tu chvíli tolerovali, ale když už to vypadalo, že už ho nebudou mít rádi ani o trochu víc, paní Ina se vrátila a koťátko okamžitě přijala do svého zvířecího azylu. Na koťátko se přišla podívat také zvířecí paní doktorka, připravená zjistit, co že to tomu drobečkovi vlastně je. Jeho nemocné očičko, postižené virem, už se zachránit nepodařilo a dodnes na něj kocourek nevidí, i přes tuto nemoc si ale žije dobře a spokojeně, dokonce už celých sedm let v oáze, kde se kočičky mají rozhodně nejlépe a je o ně s láskou pečováno.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Sazínek