Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kočičí slečny Beskydky – Lucinka a Kristýnka

1. 12. 2011

Představte si, že si pořídíte zvířátko, malé koťátko nebo štěně, které se na vás dívá s láskou a důvěrou. Je to krásný pocit starat se o něco tak bezbranného a maličkého, co celou svojí bytostí visí jen na vás. Vy o něj pečujete a kromě materiálního zázemí mu věnujete i svoji lásku. Obdivuji všechny, kteří se ujmou zvířátka a udělají mu místo ve své rodině. Nedokážu však pochopit, že by se koťátko či štěňátko svému majiteli mohlo tak znelíbit, že by se rozhodl ho dát pryč, např. proto, že je moc chlupaté, moc černé nebo je to zvířátko třeba moc přítulné či naopak málo, třeba štěká, vrčí nebo příliš prská... Zdá se vám to těžko uvěřitelné? Bohužel, přesně takto se zachová řada zvířecích opatrovníků, kteří si zvířátko nejprve s nadšením pořídí a za týden zjistí, že vlastně není plyšové, čůrá, kaká a má svoji hlavu a to že členové rodiny nevěděli, nečekali a hlavně nechtěli. Něco velice podobného se stalo malým kočičím slečnám Lucince a Kristýně, ale začněme hezky od začátku.

Paní Nováková bydlí na malé vesnici v Besykdech, kde se všichni znají, trochu se určitě dostávají do řečí a trochu se na sebe někdy zlobí, ale jinak se mají všichni rádi. Jednoho hezkého slunného letního dne seděla paní Nováková na zahardě a zdravila sousedy – ty hned vedle, co mají vlčáka hlídače, a taky ty naproti, rodinu s několika kočičkami, ti vždycky dávají před plot misku, kdyby se k nim zatoulala nějaká další kočička. Paní Nováková si zašla do domu pro trochu bezinkové šťávy a najednou slyší zvuk zastavujícího auta. Zadívala se přes záclonky a uviděla muže, který právě z vozu vystoupil. Vypadal slušně, hezky oblečený a upravený a v rukou měl dvě mourovatá koťátka. Rozhlédl se kolem a hodil ty dva drobečky přes plot do zahrady přímo paní Novákové. Pak bleskově nastoupil do auta a odjel zpět do svého života, kde mu překážely dvě kočičí princezny, které si sám pořídil z rozmaru a pomíjivého prvotního nadšení. Paní Nováková nevěřícně kroutila hlavou a nerozuměla ničemu. Obě ty malé chudinky vzala k sobě domů, ošetřila je, vykoupala a pojmenovala kočičky Lucinka a Kristýna. Starala se o ně celé dva měsíce, dávala jim mlíčko, opatrovala je a mazlila se s nimi, když potřebovaly lásku, a také si s nimi hrála, když potřebovaly trochu zazlobit. Paní Nováková však byla nemocná a nemohla si dovolit kočičky ponechat delší dobu. Rozhodla se tedy požádat přítelkyni paní Inu, aby si obě vzala do svého kočičího domova, kde věděla, že o ně bude dobře postaráno. A to víte, že je. Paní Ina začala kočičkám říkat Beskydky podle místa, kde je paní Nováková našla, a nechala je kamarádit s dalšími kočkami a kočičáky. Obě slečny už byly naučené mít člověka rády a věřit mu, nebylo tedy nijak těžké důvěru obnovit a zvířátka nechat spokojeně žít.

Paní Nováková čas od času zavolá, jak se její dvě princezny mají, a každý měsíc jim posílá příspěvek na krmení a veterinární péči, aby se o ně mohla trochu starat alespoň na dálku. Na toho pána, který dva mourovaté uzlíčky jen tak vyhodil do cizí zahrady, občas vzpomíná. Nezlobí se na něj, ale nikdy neporozumí tomu, jak je možné, že mu to dovolilo jeho svědomí.

 

Náhledy fotografií ze složky Beskydky Lucinka a Kristýna